Vzpomínka na poválečné události v Žatci a Postoloprtech
Vážení přátelé, vážení hosté
scházíme se tu dnes na žateckém rynku již pošesté v řadě, abychom uctili památku obětí poválečného zla a násilí, ke kterému došlo zde v Žatci a v jeho okolí. Oběťmi tohoto násilí byli naši bývalí sousedé německé národnosti, občané Žatce, okolních měst a vesnic, mezi oběťmi byli i někteří přeživší Židé, kteří se za První republiky hlásili k německé národnosti.
Před 80ti lety skončila v Evropě II. světová válka, největší válečný konflikt v moderních dějinách lidstva. Konflikt, který po sobě zanechal více než 60 miliónů mrtvých, včetně 6 miliónů oběti holocaustu. Konflikt, který s sebou přinesl revitalizaci základních lidských hodnot. Konflikt, ve kterém prudce klesla hodnota lidského života. Konflikt, který ještě dlouho dozníval v lidských myslích.
Tuto válku rozpoutaly svou expanzivní politikou vlády států, nacistického Německa a Sovětského Ruska, jejichž tehdejší státní ideologie byly živeny nenávistí, nenávistí k odlišnosti. Ať již založenou na etnických, rasových či třídních základech. Nenávist k rozmanitosti byla živnou půdou jejich agrese.
Po konci válečného konfliktu však nenávist zůstala v lidských srdcích, tentokrát nenávist k poraženým. Postoloprtský masakr z června 1945, který si dnes připomínáme, je výjimečný tím, že nešlo o akt lidové pomsty, spontánní výbuch hněvu, ale o organizovaný akt branné moci nově obnoveného státu, který byl zaměřen proti jeho vlastním občanům.
Tehdejší političtí vůdci našeho státu připravili živnou půdu pro tento akt násilí a bezpráví svými postoji a prohlášeními, že německý národ přestal být národem lidským, přestal být lidsky snesitelným a že je třeba německý problém v naší republice definitivně vylikvidovat. Jedna nenávist byla vystřídána druhou nenávistí, jedna nespravedlnost druhou nespravedlností, jedno násilím druhým násilím.
Toto by mělo být asi tím největším ponaučením pro naši dobu, to, že se musíme neustále snažit o zastavení kolotoče nenávisti. I dnes máme mezi sebou její hlasatele. Nenaslouchejme jim. Nepodporujme politiky, kteří šíří mezi lidmi nenávist, kteří haní a nerespektují rozmanitost, kteří nemají úctu k člověku. Neživme v sobě nenávist k jiným. Nenechme se zaslepit nenávistí. Nenávist není cestou k míru, k našemu vnitřnímu ani k tomu mezi národy.
Dovolte, abychom citovali z projevu prezidenta republiky pana Petra Pavla, který přednesl 28. října 2023: „V naší historii jsou ale i temné události, na které nemůžeme být hrdí. Řešením není zavírat před nimi oči. Musíme sebrat odvahu přijmout je a jít dál. Jedině otevřené přijetí minulosti v její pravdivé podobě nás přivede k úplnému vyrovnání se s ní a k pocitu vlastního osvobození.“
Nejsme ani lepším ani horším národem než jiné evropské národy. Máme ve své historii vzletná období i období, za která se stydíme. Měli bychom opustit ustálené mýty o naší holubičí povaze a o tom, že jsme v naší historii byli častokrát otlounkánkem velkých dějin. Své dějiny si píšeme sami, jsme stejní jako ostatní.
Často jsme se během minulého roku na nejrůznějších fórech setkávali s otázkami, proč je třeba si tyto události neustále připomínat? Proč neuděláme za historií tlustou čáru, nesoustředíme se na budoucnost a již dále nejitříme staré rány? Proč se máme omlouvat za něco, co jsme my sami nespáchali?
Na to odpovídáme, že tyto události si musíme připomínat, protože nám to pomáhá hojit staré rány a usmiřovat minulost. Ze stejného důvodu si připomínáme památku obětí z Lidic či z Českého Malína. Bůh neřeší, kdo má jakou národnost, pro něj je každý lidský život stejný.
My se neomlouváme, my vyjadřujeme naši lítost nad tehdejšími skutky, odmítáme uplatňování kolektivní viny a přiznanou pravdou hledáme cestu k usmíření. Jsme si dobře vědomi zločinů, které spáchal nacistický režim. Zároveň si uvědomujeme, že utrpení zůstává utrpením, ať je jeho původcem kdokoli a v kterékoli době. Nechceme obviňovat sami sebe za viny našich předků, nýbrž se hlásíme k odpovědnosti za dnešní a budoucí soužití lidí nejrůznějšího kulturního či etnického původu.
Připomínáme si tyto události s nadějí, že si z nich dokážeme vzít ponaučení, aby se již nikdy nic podobného nemohlo opakovat. Naše konání je poselstvím společné budoucnosti. Proto se organizátoři studentského připomínkového pochodu opakovaně obracejí s výzvou k hlavám našich států, aby společně uctily památku obětí poválečného násilí v tehdejším Československu. Na tento státnický projev úcty a gesto smíření stále čekáme.
Každé připomínání je současně i gestem vedoucím k usmíření. A zde nám dovolte, abychom poděkovali vedení města Žatce, které oslyšelo i výzvu 567 petentů z řad obyvatel a návštěvníků našeho města, ke zřízení pamětní desky obětem poválečného násilí a bezpráví z řad našich bývalých sousedů, tehdejších obyvatel Žatce německé národnosti. Pamětní deska bude odhalena na žateckém městském hřbitově 3. června odpoledne. Jde o další krok na cestě vedoucí k usmíření a my jsme za něj velmi vděční. Žatec se tak připojil k dalším městům v našem státě, která si tehdejší události plné násilí a bezpráví důstojně připomínají.
Děkujeme Vám z celého srdce za Vaši za pozornost.
Martin Kos
