Netradiční pohled ze zákulisí
Díky každoroční tradici jsme opět s dětmi vymysleli a nacvičili různá tematicky laděná vystoupení. Letos jsme se inspirovali cirkusem. Vzhledem k tématu nebylo příliš těžké dlouze vymýšlet jednotlivá čísla. Často si totiž jako v cirkuse připadá každý z nás. Občas prostě někoho drezírujeme, krotíme či kolem někoho poskakujeme, radostí tančíme a nakonec i odměňujeme. A co víc? Často je právě každodenní rutina stejně veselá, smutná, dojemná či jen k pousmání nebo k naštvání.
Vzhledem k tomu, že mi byl určen dohled v šatně, mohu nyní podat trošku jiný úhel pohledu, než jaký měli diváci či ostatní pořadatelé v řadách hlediště. A možná by rádi viděli někteří přihlížející i ten cvrkot v zákulisí. Jak se vše připravuje a převléká a vtěluje do konkrétních rolí.
Šatny pro účinkující jsou v Městském divadle v Žatci dvě. Obě poskytují zázemí pro převlékání do kostýmů i svlékání z nich, líčení i odlíčení. Poskytnou také azyl pro případný odpočinek před dalším vystoupením. Jediný zvuk, který pronikne do šaten ze sálu i z jeviště, je jen a pouze úvodní zvonění. Kdo v divadle nikdy nebyl, tomu mohu kvalifikovaně sdělit, že po třetím zazvonění začíná celá estráda. Nedolehne tam ani potlesk, ani hudba, ani zpěv, ani smích, dokonce ani jediné slovíčko pronesené na jevišti. Zákulisí šaten žije svůj vlastní život, má svůj rytmus i svá tajemství. A kdo nemá rád tajemství?
Není však tajemstvím, že děti jsou velmi vynalézavé, často bezradné, neposedné a hlavně hlučné. A udržte ticho, klid a pohodu, když jeden volá na druhého. Třetí na prvního. Druhý na nikoho. A všichni na mě: „Kde mám druhou rukavici, co ty boty?“ „Mám mít tu mašli na krku nebo kolem pasu?“ „Co ten nos?“ „Teto, namalujete mě?“ „Chci vypadat hezky a legračně.“ „A smutně?“ „Ne, chci být veselý šašek.“ „Kde je strejda?“ „Teto, pomůžete mi rozepnout ten kostým?“ „Uklízejte si ty věci!“ „Umíte uvázat kravatu?“ „Jé, děkuju.“ „A ty prťavý knoflíky vůbec zapnout nejdou.“ „Pomůžete mi?“ „Teto, kde se můžu převlíknout? Na záchodě?“ „Vypínejte vodu!“ „Je mi to strašně volné.“ „Utáhnete mi to?“ „Můžu tu jíst?“ „Padá mi ocas!“ „Mám žízeň.“ „Už půjdu na řadu?“ „ Nekřičte, tišeji prosím!“ „Kdo mi vzal klobouk?“ „Teto, pomůžete mi odlíčit?“ „To nejde dolů.“ „Kde mám kalhoty.“ „Teto, neviděla jste tetu?“ „ Kdo je hotový, ven, šup - šup!“ „Dostaneme zase pizzu jako minule?“ „Kdy to skončí?“ „Už to začalo?“
Z dětí stříká pot, lak na vlasy, sálá z nich nadšení i obavy. Velmi rychle se střídá napětí s radostí před a po každém čísle. Nejvíc jim září oči, když uslyší smích i zasloužený potlesk od diváků. Nejsou zvyklé být středem pozornosti v kladném slova smyslu. Zvlášť od široké veřejnosti. Proto bych chtěla touto cestou poděkovat za hojnou účast, skvělou atmosféru v sále, za trpělivost i shovívavost, za sponzorské dary, které pomohou našim dětem poskytnout potřebnou podporu i zpříjemnit jejich dočasný pobyt v dětském domově.
Eliška Ozogányová - za děti, vychovatele, paní ředitelku i další zaměstnance, kteří se podíleli na uskutečnění tohoto koncertu
