Pohledy z Majáku: Přestupovat! Aneb bajka o volebním vláčku
Slyšel jsem hezký příměr o tom, jak se dají dělit lidé podle své aktivity: Na mašinky a vagónky. Mašinky jsou ti aktivní, co se o něco snaží, budují, chtějí řídit. Vagónky jsou ti pasivní – buď čekají na příkazy, co dělat, nebo jen vůbec čekají.
Tento příměr si půjčím (bez dovolení, ale se vší úctou a pokorou) a parafrázuji na komunální volby. Každé město či obec má svou mašinku (zastupitelstvo, radu, vedení), jež řídí vlak či vláček (to podle velikosti sídla) s mnoha vagónky.
Vtipné je, že mnozí cestující z vagónků by chtěli do mašinky. A naopak někteří strojvedoucí by někdy raději přešli dozadu a nechali se vé(s)zt.
Jenže ouha! Ono to nejde vždy, jen jednou za čtyři roky.
A tak po většinu trasy cestující z vagónků často nadávají na mašinku, jak blbě jede – že pořád zatáčí, jezdí nahoru a dolů, že moc drncá, zrychluje a zpomaluje. Nebo že jede úplně jinam, než oni by chtěli (že si mohli už dřív přesednout, to je ani nenapadne – jenže to by museli převzít odpovědnost za svou pouť, a to vagónky z principu neumí). A posádka mašinky se buď snaží, nebo nesnaží jet lépe.
Vagónky a cestující přitom většinou vůbec neví, že trať a způsob jízdy mašinka až tolik ovlivnit nemůže. Trať, krajina i koleje jsou dané někým (něčím) jiným. Staviteli a provozovateli jsou zákonodárci, úředníci a kontroloři někde Tam nahoře. A trať, po které jezdí vlaky a vláčky, stavěli a staví z dílů, které tvoří tuny písmenek v podobě zákonů, nařízení, omezení, předpisů a dalších byrokratických vymožeností.
Je pravda, že některé mašinky jedou lépe – rychleji nebo hladčeji nebo tišeji. To proto, že mají zkušenější posádku nebo lepší palivo (třeba v podobě dotací a příspěvků z dolů, elektráren či spaloven) a jsou sehranější. Ten pocit z jízdy je ale stejně spíš subjektivní, protože ani mašinky neumí ovlivnit podobu, fungování a stav kolejiště.
A kam že to jedou? Vagónky a cestující si myslí, že jejich cesta vede do Eldoráda. Nebo do bájné Atlantidy. Prostě do ráje.
Mašinky a zejména ti zkušenější strojvedoucí ví, že prostě jedou dopředu. Že se cesta bude klikatit a za každým kopcem bude údolí a další kopec… A až vlak vyjede na horizont, tak uvidí – další horizont. Ta cesta nemá konce, ale nedá se ani zastavit, ani vystoupit (trocha hluboké filozofie na závěr neuškodí).
V pátek 23. a sobotu 24. září opět nastane ta doba, kdy se někteří cestující mohou dostat do mašinky a posádky řídící vláčky se vystřídají či obmění. Přeji nám všem, aby ti naši strojvedoucí našli se svou posádkou společnou řeč a vezli ten náš vláček co nejlépe!
Jo! A k těm volbám pojďte! To je to nejmenší, jak můžete naši budoucí jízdu ovlivnit.
Tomáš Kassal
