POHLAZENÍ PRO DUŠI. Co můžeme dělat?
Nynější období určitých omezení nahrává spíše online aktivitám. Náš život není ani online, ani offline. Ani restartovat jej nemůžeme. CO ale můžeme MY SAMI v této době DĚLAT, je žít jej více PŘÍTOMNÝM OKAMŽIKEM.
Myslím tím nezaobírat se stále minulostí, ale ani také neutíkat příliš do budoucnosti. Zní to logicky. Jenže často se této logiky nedržíme. Když si čistíme zuby, přemýšlíme třeba už nad tím, jaké úkoly musíme udělat v práci. Když si připravujeme jídlo, naši mysl opanují myšlenky nesouvisející s jídlem. Když jsme v práci, řešíme třeba, co jsme včera řekli partnerovi. Jsme jinde. Mnohdy i s emocemi, které jsou s tím spjaté. A tak se můžeme i rozladit, aniž bychom k tomu měli právě teď nějaký důvod. Danou dobu a činnost si ani neužijeme a můžeme dělat zbytečné chyby. Protože nejsme PŘÍTOMNÍ a nevšímáme si toho, co právě děláme nyní.
Možná i to jen ten důvod, proč je tolik lidí nyní nespokojených s tím, jak v současnosti žije. Stěžují si na pocity nenaplněnosti, hněvu, zmaru, mnohdy úzkostí a deprese.
Jsem psycholožka, která se rozhodla ještě pracovat, i když by nemusela. Díky svým onkologickým diagnózám bych se mohla litovat doma a nadávat na nespravedlnost osudu. Rozhodla jsem se pracovat v neziskové organizaci Revenium, z.s., díky které jsem před lety otevřela v Žatci psychologickou poradnu, primárně zaměřenou na onkologické pacienty a lidi v těžkých životních situacích. Dřív jsem pracovala jako psycholog v armádě, takže zkušeností se zvládáním zátěžových situací mám dost. Že si plně nemohu žít jako ostatní zdraví lidé, cestovat do exotických destinací, jít do velkých projektů, plánovat na desetiletí dopředu? Že musím některé velké akce či aktivity omezovat a dávat si pozor, abych svoji fyzickou schránku neohrožovala či nepřetěžovala? Imunita může být díky operacím a léčbě jiná. Nepřipomíná vám to podobnost s covidovou dobou? V něčem je to opravdu shodné a i ostatní onkologičtí pacienti si tím procházejí mnohdy delší dobu, než bude celková doba pandemie. Jak se toho můžeme zhostit? Nadávat a být negativní opravdu moc nepomůže. To je odzkoušené. Něco se ale pro smysluplné prožívání života i v omezených možnostech dělat opravdu dá. Jen se pro to ROZHODNOUT! I já se rozhodla prožívat svůj život všímavě a užívat si každodenně všeho toho krásného, co žití přináší. Takže pro čtenáře Žateckého majáku nabízím svůj pohled na věci, které se mi podařilo změnit a způsob, jak jsem to uskutečňovala.
Co mi pomáhá a co pro dělám proto, abych mohla prohlásit, že žiju smysluplný život? Díky svým příspěvkům třeba budu moci ušetřit zájemcům kroky do psychologické poradny na konzultaci.
Asi prvním předpokladem všech změn u sebe je, se ROZHODNOUT PRO ZMĚNU. Ale ne jen takovými výkřiky, proklamacemi. Ale OPRAVDOVÝM rozhodnutím. Osvědčilo se mi - na chvíli se POZASTAVIT. Takzvaně se „usebrat“. Tedy na chvíli se posadit se někam do klidu, zklidnit se prodýcháním.
On totiž samotný DECH zklidňuje. „Když je dech klidný i mysl je klidná“.
Tam si sám/sama se sebou probrat, kde právě jsem, co se právě nyní se mnou děje, jaké jsou moje možnosti a po čem toužím. Tzn. uvědomit si výchozí bod, kde se nyní nacházím a KAM se chci dostat. Co by měl být můj pomyslný CÍL. Zuzka Nemčíková
O autorce
Dr. Mgr. Zuzka Nemčíková, pplk.v.v., onkopsycholožka, členka ČOS ČLS JEP, sekce psychoonkologie, hlavně nezdolná optimistka, sama říká, že má výcvik na zvládání životních situací. Jako psycholog 4. brigády rychlého nasazení se podílela na přípravách vojáků do zahraničních operací a organizování kurzů přežití Komando v AČR. Její pracovní motto: „Pomáhám druhým, aby si pomohli sami.“
http://institutzdraviapohody.cz
www.revenium.cz
