Pohledy z Majáku: Pandemie není žádná soutěž. Nejde o výhru, jde o život

Epidemie ustupuje a situace se zlepšuje i u nás. Za posledních 14 dní přibylo v Žatci 44 případů, za týden 8 případů. Nebo třeba podle dat na webu Ministerstva zdravotnictví má okres Louny nakažených 70 osob na 100 tisíc obyvatel za posledních 7 dní a jsme na tom nejlépe z Ústeckého kraje. Lépe než třeba Chomutovsko, které bylo v tomto ukazateli dlouho lepší. A konkrétně Žatec má méně nakažených než Louny – což může vzhledem k dlouhotrvající rivalitě znít Žatečanům příjemně. Zvlášť, když dlouhé měsíce na tom byly Louny lépe než Žatec.

No a samozřejmě se zlepšuje situace v celém Česku. Tolik sledovaná incidence, neboli nárůst nakažených, stále klesá.

Co z těchto údajů vyplývá?

Že se u nás situace zlepšila, měli bychom být rádi a zbytečně si to nějakými výstřelky nekazit.

Nic víc.

Rozhodně tím nechci říkat, jak je všechno úžasné. Že se vše vyřešilo a jsme za vodou. A už vůbec odmítám tvrdit, že zase můžeme být „Best in Covid“. Protože tohle je hláška, kterou bytostně nesnáším už od loňska.

Proč? Protože vyrovnávání se s celosvětovou epidemií nejsou závody v tom, kdo to zvládne nejlépe a kdo je nejhorší. Pandemie je průšvih, při kterém jde o zdraví. O životy. O budoucnost.

Všechny ty hrátky s čísly a porovnávání. Prognózy. Odhady. Strašení i chlácholení. To je jen statistika a hra na emoce. Neukazují ale, co prožívají skuteční, konkrétní lidé.

Lidé, kteří zachraňují životy v nemocnicích a na uzavřených jednotkách ve skafandrech. Těm patří díky všech ostatních, i když málokdo z nás vlastně dokáže pochopit ten obrovský fyzický i psychický nápor, navíc dlouhotrvající, ze strany zdravotníků. Jsou to hrdinové moderní doby a nikdy nikdo jim jejich hrdinství nemůže dostatečně zaplatit.

Skuteční lidé také bojovali (a pořád bojují!) o život na přístrojích. Mnozí podlehli. A jejich nejbližším zůstává jen smutek. Individuální, osamělý smutek. A možná i otázka: Proč? Proč právě nás to potkalo?

Tohle jsou konkrétní osudy, které žádná statistika nevyjádří a ani desítky tisíc hořících svíček (ať jsou zapalované s jakýmkoliv úmyslem) žal nejbližších nezmírní.

Právě tyto jednotlivé osudy nás samotných nebo lidí, které známe, by nás ale měly přimět k zamyšlení: Dalo se tomu předejít? Udělal jsem právě já všechno, abych uchránil před nákazou sebe, své blízké i své okolí? Opravdu jsem nemohl udělat víc? A co nás potká příště? Budu to moci nějak ovlivnit?

Pokud si tyto otázky položíme a zkusíme si na ně upřímně odpovědět, bude to znamenat, že celá hnusná pandemie (která ještě neskončila a není jisté, kdy úplně skončí) má/měla aspoň nějaký kladný efekt – přiměla nás k přemítání, jestli vše, co děláme, nemůžeme dělat i jinak a lépe. To není úplně málo. Tomáš Kassal